O rodě pánů Horských

24. srpna 1941 vyšel v příloze časopisu Venkov zajímavý článek od Josefa Páty:

   Nečekejte ode mě, že vám vyložím podrobně historii rodu Horských, kterých je u nás v Čechách, na Moravě i ve Slezsku plno. Vždyť ti Horští byli všude po celé Evropě a patrně po celém světě všude tam, kde byly nějaké hory. A tak, kdo bydlel v horách, dostal ke svému křestnímu jménu příjmení Horský, zrovna jako kdo bydlel pod horami, jmenoval se Podhorský a kdo bydlel za horami Záhorský… Nu a vidíte!

   Ale věc je docela jiná. Odkud se vzali ti první Horští? Pátrali jste vy, členové četných rodin Horských, ať jste na vsi nebo ve městě, někdy po této věci? Mně je alespoň ze záznamu litomyšlských Horských známo, že v Čechách bývali Horští od pradávna a že je množství přerozmanitých listin o jejich rodinách jak v archivech vídeňských tak v archivech pražských a rozumí se ve všech venkovských archivech, kde ty rody dříve sídlívaly.

   Dokonce se přišlo k poznání, že byly dva původní rody - rod rokycanský, český, spojený s rodinami pražskými a rod moravský, kozlovský, spojený s rodinami litomyšlskými. V 16. století se dokonce oba rody, jak český tak moravský, domohly erbů: jedni měli černý štít s obrácenou*) bílou krokvicí a třemi zlatými lvími hlavami - ti se jmenovali z Grünfeldu, druzí dostali přídomek z Wasserštejnu (Wosrštejna) a měli ve znaku dva pásy příčné - červený a modrý**) - s rybkou hnědou uprostřed, jak na obrázcích uvidíte. O tom by vám už něco pověděl náš Augustin Sedláček ve své Heraldice.

   Tuze nás zajímá, že z rodu Grünfeldů v době třicetileté války dobrovolně pro víru za hranice odešly dvě členky - Dorota a Maruše Horských, jak zaznamenala Teréza Nováková ve svém Slavíně žen českých. A také snad to, že první švadlí (švadlena) chotě pana Záviše z Falkenštejna na Svojanově u Poličky byla Anna Horská. Ale právě rod litomyšlských Horských nás přesvědčuje o tom, jak jméno Horských vzniklo. Bylať při opravě starého litomyšlského rathousu a stěhování listin do dnešní nové radnice objevena vzácná listina vystavená 10. Julija (července) léta Páně 1646***) na Horách Kutných panu Janu Horskému, aby se z města volně vystěhoval… Horský, vlastně Kutnohorský, který se vyvázal z poddanství kutnohorského, přesídlil do Litomyšle, při čemž mu byla dána úřední listina s městskou pečetí kutnohorskou, že ho z poddanství propouštějí - »Sobě a budoucím na něm žádného více práva nepozastavujíce«. Současně byly připojeny věty doporučující - »aby ho všude dobře přijali a fedrovali, poněvadž on po ten všechen čas od dětinství svého, co jesti při Horách Jeho Milosti Císařské zůstával, věrně a poctivě se choval, nic takového, co by proti jeho dobré pověsti čelili, se nedopustil…«

   A tato dobrá »rekomendace« náramně dobře příslušela litomyšlskému rodu Horských, přes to, že se dosud nepodařilo najít spojení nynějších Horských s rodinou kutnohorskou a nejstarší záznam z 18. století ukazuje na tesaře Mikuláše Horského, jenž se přistěhoval z Pudilky do Litomyšle a přivedl sebou jako manželku dceru němčického mlynáře Žídka - Marii****). Jeho syn se opět jmenoval Mikuláš a k řemeslu krejčovskému připojil výnosnou živnost povoznickou. A další Mikuláš Horský vyučil se pekařině u dobrého litomyšlského mistra Klapálka, mnoho po světě se toulal a mnoho zkušeností ve světě nasbíral.

   Ten také nejvíce rod Horských proslavil: Byl by se právě letos dožil sta let. - Proto náš přítomný článeček. - Ale i tak mu osud dopřál vysokého věku - 94 let. A celá Litomyšl ho vyprovodila k svaté Anně. Bylť to znamenitý řemeslník i veřejný pracovník, milovník českých dějin a strážce rodové cti. -- »Pamatuj, že jsi z rodu Horských!« Tak říkával dětem a vnukům, když do světa šli na zkušenou. To znamenalo: Pamatuj, že ve všem máš jednat čestně a správně jako dobrý člověk a dobrý Čech! --- Alois Jirásek, Teréza Nováková, V. K. Jeřábek a Al. V. Šmilovský rádi se u něho stavovali na besedu a ledacos z jeho vyprávění literárně užili. »Dědeček« Horských měl dobrý smysl pro všechno občanské počínání, zdárně působil ve své stavovské společnosti, stejně jako při zakládání knihovny a musea, dovedl oceniti význam peněžního ústavu i potřebného zřízení školského, kulturního, stejně jako sociálního. Jeho syn Antonín věrně kráčel ve šlépějích otcových, ale všechnu dědovu zálibu v kronikářství a písmáctví zdědil jeho vnuk Stanislav Mikuláš Horský, dnes už také padesátník. Vedle starostí stavovských horlivý čtenář se smyslem pro občanské povinnosti, starost - jako okresní velitel všeho hasičstva na Litomyšlsku. I v něm je krev dávných, českých Horských, snad písmáků, snad válečníků anebo obojích v jednom, neboť jen on přepečlivě schrání všechny rodové památky a po dalších se pídí.

   A snad se přece jednou podaří najít neznámé dosud rodové spoje, jistě zajímavé, jako nás dnes zajímá všechno, co je ve spojení s naší rodinou a naším českým rodem, naší českou krví a půdou.

Moje poznámky k článku Josefa Páty:

*) Bílá krokvice na erbu Horských z Grünfeldu je položena špičkou nahoru, není tedy obrácená, jak Josef Páta v článku píše.

**) Tento popis se liší od popisu erbu Horských z Wasserštejnu, který je uváděn v Sedláčkově Heraldice. Zde "dva pásy příčné - červený a modrý", v Sedláčkovi "štít pošikem od pravé dolů na pět polí rozdělený, totiž bílé, červené (pruh), bílé, modré (pruh) a žluté".

***) Z originálu pergamenu citovaného dokumentu, který jsem měl k dispozici k nahlédnutí, je zřejmé, že je datován nikoli 1646, ale 1645.

****) Manželka tesaře Mikuláše Horského se nejmenovala Marie Žídková, ale Juliana Žitková.